…jo, tvl, už je to zas rok a je tu další Vltava Run…
V listopadu byly registrace… Byly za 45 vteřin pryč a já to stihnul… wtf, fakt sem tam. Jdeme do toho! ok, třikrát a dost! #trikratadost Proč byly tak rychle pryč? Ještě ti to nedošlo? Tak si přešlápni… Všichni máme svoje životy a mně z pozice kapitána, už to stačilo loni. Letos jsem se nechal ukecat a ještě jsem to zkusil.. Řikám ti #trikratadost
Nicméně, jak jsem čekal, už to nebylo vono. Nevím co na tom všichni pořád maj, ale pro mě to je prostě jen další běžeckej víkend. Když běháš osmdesát km tejdně, tak už nějakej VR a hecování v rámci týmu „když už nemůžeš, tak …“ máš prostě u prdele. Myslet si může každej co chce, ale je to tak. (Je to jen stereotypní pobíhání, jsem na to nasranej a nebojím se to říct naplno.) Asi jak stárnu, tak mi ty věci víc docházej :/
Pátek
Musím říct, že tenhle rok, týden či konkrétní den 11.5. jsem už nic neřešil, čím více se něco opakuje, tím víc to mám v… však Vy víte kde 🙂 V pátek jsme vyrazili z UO s Hankou z LA na „běh roku“. Z LA to je trochu štreka, tak jsme to vzali pro jistotu přes Pardubice, aby to bylo ještě dál, protože jsme potřebovali vyzvednout kluky z týmu. Těšil jsem se na ně, protože se s nimi potkávám málo. Když jsem viděl Petra a jeho zavazadlo (balík toaleťáku a karton Kozlů), když jsem dorazil k autu, věděl jsem, že je vše, tak jak má být.
Celej rok je nevidíš, ale když je potřeba, jsou tam kde mají být a v plné polní 🙂 Hanka dodala řízky a bábovku #hankazLAjenejlepsi, takže jsme vyjížděli s klidným svědomím všici. Sekyč pochopí 😉 Vedle mě opět seděl Péťa zkušenej navigátor, kterej zná snad každou knajpu cestou do JH, takže jsem se nebál, že netrefíme. V autě byla opět dobrá atmosféra, poslouchali jsme starý písničky, už jen chybělo starý víno a starý sýry :-o) Tesně před Zadovem, zastávka na večeři ve Strakonicích jako loni, ovšem podnik už patrně nefungoval, dveře zamčený :(. Podle serveru mapy.cz, byl nejblíže podnik hotel Bílá Růže, tak jsme tam zašli. Byla tam servírka, podle její kolegyně, tak cca hodinu po zaučení. Ovšem naše parta ji, jako obvykle, dokázala totálně rozhodit, my to prostě jinak neumíme 😛
Panenka na houbech luxusní, kávička luxusní, nebylo co dodat, opět dobrá volba.
Potom už jen cesta na start pro startovní balíček, letos nějak hodně nováčků, nikoho jsem tam tentokrát neznal. Zajímavej pocit. Přikoupili jsme si novinku v letošní nabídce, fix na auto, no to zas byl nápad 😀 #πčusík
Dojezd na chatu, všichni jsme se sešli, takže pohoda. Zítra běžíme! jojo, tvl, ten rok zas utekl jako Vltava a ten víkend uteče ještě rychleji 🙁
Popsali jsme si vzájemně auta, včetně našich oficiálních týmových hashtagů a vyrazili na poslední poradu před šílenou akcí. Předal jsem věci včetně instrukcí a následovalo dopíjení veškerých zásob piva na chatě, sranda, v 11 večer došla Plzeň, tak jsme šli spát :-o.
Sobota
Tentokrát se zadařilo a bydleli jsme na chatě jako první ročník. Takže asi 3 zatáčky pod startem. #znackaideal
Chata plná stejných bláznů, jako my. Předloni šok, letos už standard.
Musím ocenit, že navzdory všem okolním vlivům se náš tým vždy podařilo skoro bez ztráty květinky udržet v dobrém základu. Letos jsme se změnili pouze o jednoho člena. Parta našich členů složená v roce 2016, patrně ze zoufalství a touze zaběhnout si šílený běh roku, je neustále poměrně silná. Myslím si, že to Jirka zvládl a zapadl na jedničku.
Ráno v 9.00 start, opět nás zase šoupli z5. Po pořádku, starty 7.15, 10.45 a 9.00.
Nejen na startu jsme několikrát potkali naši spoluběžkyni Verču z Plzně, která s námi běžela náš „první“ ročník 2016. Párkrát jsme se viděli na dalších předávkách, přimo i „nepřímo“ #haha Verčo, vždy když si něco hledala v kufru, byl to vážně hezký pohled 😉
Samozřejmě nemohla chybět rozcvička před závodem, každej si svůj styl zvolil po svým 🙂
Zpět k závodu, měli jsme to rozplánované na cíl v 17.22, doběhli jsme 16.21, takže je za tím obrovskej kus práce všech členů týmu!
Mně se nedařilo minulej tejden na J100, a nebyl jsem si jistej ani tady. Nicméně jsem nechtěl zklamat tým, tak jsem se rozhodl běžet a když to nepůjde, tak to vzdám, ale to jsem neříkal nějak nahlas. #sorryjako Ovšem na prvním úseku se potvrdilo to co jsem tušil a musel jsem to vzdát. Jsem blázen, vím, že jsem to neměl dělat, ale teamspirit a vůbec…, to si musíš zažít. Měl jsem tam dle organizátorů určený čas 52 minut na 11,1km, měl jsem to za 56 minut, i když to bylo do kopce a sundal jsem 6 lidí v kopci, 3 mě předběhli z kopce. Seběh bolel a nešlo běžet na čas. Předbíhala mě holka, tak jsem si připadal s mojí formou už fakt v rpdeli. Ale taky jsme tu měli i pozitivní zážitky…
Samozřejmě nelze zapomenout na strečink pod dohledem trenérky a ještě při západu slunce…
Po dokončení úseků našeho auta, jsme se přesunuli do ČB na náplavku. Jelikož v Glóbusu už bylo všechno snědený, šli jsme někam na blind do hospody. První hospoda nejblíž, Kozlovna. Vlítli jsme na zahrádku, která byla narvaná, ale čtyři místa jsme chytli v pohodě. Luxusní večeře, holky si daly Aperool, když po něm tak toužily, nemohli jsme zapomenout 🙂
Jenže cestou z hospody, kdy jsem běžnou chůzí zaostával za holkama, pak i za Sekyčem, tak jsem věděl, že to je v řiti. Koleno je ve stavu, „vyser se na to, nebo nebudeš ani chodit“, jsem oznámil Sekyčovi situaci a on bez keců řekl, že to nebude problém. To mě fakt dostalo, nekecám. Ale ještě jsem to chtěl pro klid duše, zkonzultovat s pravidly. Doprdele! …nevím proč, ale já mám vždycky takovej blbej pocit, že dodržuju pravidla jen já, a to nemluvím jen o tomhle závodě.
Neděle
Podle pravidel jsme v pohodě. Přesun do Týna n. Vltavou. Změna úseků a pro mě konec závodu. :/ Jedna studená sprcha, cca hodinku natáhnout záda a hurá na další předávky. (ráno v 1:55 :)) Tak tak jsme ji stihli, protože Pardubický půlky, zase „nečekaně“ zvýšili náskok. Epická předávka od Terky ->Verče, protože Terka na to pořádně šlápla a čekali jsme ji trošku později. Nicméně stojíme s Verčou na předávce a čekáme… za chvíli slyšíme Terku, jak něco říká… a my:“to už je Terka“. Nejlepší borec vedle nás: „tvl, voni na 200 m podle hlasu poznaj kdo to je…“nechápu“ :D, no fakt je to Terka. Terku podle hlasu prostě poznáš na míle daleko :). V 5:44 konec našeho auta, přesun na kvalitnější spánek. Cca 7:30 si lehám na zem u rybníka, poblíž Neveklova. Fakt hustý. To se ti normálně nestane. Cca 9.30 jsem se vzbudil, slunce pálí a slyším Terku s Michalem, jak se baví. Ok, taky už nespím, tak se k ním přidám. Po chvíli nás Verča tlumí, že chce ještě spát. Nicméně je to marný, posunem se více na slunce a kecáme dál. Na týhle akci obdivuju, že prostě spíš 3 nebo 4 hodiny a je to úplně v pohodě, ty endorfíny všude kolem tě nějak dobíjej nebo co :).
Na doporučení někoho ve skupině na FB, jedeme na benzínku ve Slapech, fakt tam je bistro a fakt tam dobře vaří 🙂 Potom přesun do Třebenic, kde to je nějaký ucpaný, asi 5 minut po tom co se nám podaří ulovit volné místo, se dozvídám, že je tam nehoda autobusu, že nemáme zajíždět dovnitř, no co už. Píšu to zbytku týmu a jdeme na předávku.
Na této předávce přicházím o veškerý iluze celého závodu. Atmosféru dělají běžci, tudíž účastníci. Tady to vypadalo, že běžci jsou něco víc a ostatní nasrat. Cca 10 metrů před předávkou stáli všichni na silnici a v podstatě nenechali projet kohokoliv, kdo jel po silnici, totální bezohlednost. Ani se nedivím dědinám co odmítli spolupráci pro tento „závod.“ Možná přeceněná kapacita závodu tomu také pomohla. Jenom mě to utvrdilo v tom, že nemálo závodů si drží tradici a atmosféru, právě díky omezenému počtu závodníků. Tenhle ročník už to bylo podle mě dost přes čáru. Stačilo by zvednout startovný a omezit počet startujících. Tady je tolik referencí, že se nemusíme bát, že by se to nezaplnilo. Komerce, selfíčka, bezohledné chování, parkování, podpora na trati. Nemám co víc k tomu říct, tenhle rok stál za hovno, nebavilo mě to, nic mi to nepřineslo, mám z toho špatnej pocit.
V cíli jsme se sešli všichni, opět jsme zase spěchali domů. Vedro bylo slušný, první ročník kdy jsem neměl na sobě mikinu :-o) Na začátek května, 30°C ve stínu.
Loni jsem ji viděl na startu, letos jsem ji potkal v cíli, vyšťavenou, ale vysmátou Verču aka JMB 🙂 To mi zvedlo moji skeptickou náladu nad letošním VR.
Nicméně to nic nezměnilo na mém názoru.
Žijeme jen jednou.
Ať už to vypadá všelijak, tak já v této etapě končím a jen dodávám na konec:
IT’S A STATE OF MIND!
Přeberte si to každej, jak chcete.
Ale bylo to krásný, fakt 😉
Co na to lidí z týmu?
Terka:
Tak, že bych začala?
Člověk by si řekl, že když se vrátí domů z tak náročnýho závodu úplně hotovej, smradlavej a špinavej, nebude chtít o běhu ani slyšet minimálně týden nebo dva. Ale je to přesně naopak, kdyby mě tak netáhly lýtka, asi bych to už v pondělí rozběhla nějakou desítkou. Lýtka jsem si odpálila noční trasou, která byla fakt neskutečný překvapení pro mě. Milovala jsem těch 14km běhu úplně ve všem, každej krok byl jak po obláčku, každej kopec mi přišel jak cílová rovinka. Takže co mi VR18 dalo? Kromě znovunabuzení k běhu i fakt, že redbull v noci fakt dává křídla.
Michal:
Námaha, touha, překvapení, vyčerpání, spaní za jízdy jako špalek, vzrušení, segregaci od ostatních členů v týmu v jiných autech, smutek a nudu…
Jirka:
Takže, mé shrnutí z Vltava runu. Vzhledem k tomu, že to byl můj první VR, tak mám samé pozitivní dojmy. Skvělá atmosféra v autě, krásné úseky, jak kopečky, tak rovinky, snažil jsem se i kochat okolím. VR přinesl i spousty napětí a nervozity, kdykoliv jsem stál na startu, zvláště pak na posledním 4. úseku. Také jsem s obdivem sledoval výkony vás ostatních, které mě motivovaly abych do toho dal maximum a jako „nováček“ podpořil výkon celého týmu. Vzhledem k tomu, že jsem trénoval jen měsíc, tak jsem z toho měl trošku obavy, ještě vzhledem k Michalovi, který mě do týmu uvedl a když jsem prvně viděl ty nastavený časy, tak jsem si říkal že do toho se nemůžu vejít, ale kupodivu se to povedlo i stáhnout!
Takže shrnutí: Pro mě skvělý a nezapomenutelný zážitek, se skvělými lidmi a sportovními výkony! A těším se, na další takovou akci!
