Říká se že, co je víc jak maraton, už je ultramaraton. Jo jasně, to ví každý malý dítě. Nějakej pátek zpátky jsem se bavil v hospodě s kamarádem o ultra. Když jsem začal pořádně běhat, měl jsem velký ambice čeho chci ve svým běžeckým životě dosáhnout… takže klasický hospodský řeči jsem měl v …. jo přesně v tom znaku, jak maj některá auta na kapotě…
No v sobotu 5.6.2015 jsem samozřejmě tvrdil, že 50km nebude problém. Po třech hodinách spánku a následném vystřízlivění jsem konstatoval, že start v 7 ráno nepůjde, tak jsem vyrazil až v 9. Při registraci se divili, že to vůbec někdo chce jít, však jsem byl teprve třetí….no budiž, tuhle kapitolu bych přeskočil, v rámci tropických teplot, kdy bylo cca 30°C ve stínu, jsem se po 33 kilometrech indiánského běhu tento „pokus“ o ultra rozhodl vzdát. Asi bych to dal, ale v rámci pudu sebezáchovy jsem se rozhodl nepokračovat a fejknul jsem to domů vlakem.
Jenže při mně opět stál můj běhací kamarád Michal, kterého už jsem zde několikrát zmínil a ten mě dotlačil k maratonu, tak mě dotlačil i k ultra, v tom dobrém slova smyslu .-)
Někdy na podzim 2015 jsme vedli diskuzi, že by to chtělo něco víc než maraton, přeci jen maraton je jen 42,2 km a to pro obyčejného běžce s rodícími se ultra ambicemi je fakt „málo.“ Ok hledal jsem co by mohlo být to ono, nějak jsme dospěli k Jizerskému ultra trailu. (JUT) Registrace již 3.1.2016 v 18.00, nevím proč ale tohle datum a čas mi utkvělo v paměti a doteď si na něj přesně pamatuji. Asi jsem se tenkrát soustředil a věděl jsem, že to nesmím propásnout, protože limit byl 300 lidí. Ok, v 18.35 jsem byl zaregistrovanej, jo to jsem si ještě plně neuvědomoval co jsem vlastně udělal.
Snažil jsem se samozřejmě běhat víc, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Však to znáte. Do poslední chvíle jsem byl rozhodnutej, že nepoběžím, zkrátka zdraví mě nebo já jej, nemělo rádo. Jak před maratonem, tak i před JUTem, jsem nebyl úplně v kondici. Při cestě do Josefova dolu v Jizerskejch horách samozřejmě pršelo, spíš lilo. Říkali jsme si cestou, že u toho by se dobře spalo, ale špatně běželo.
Po úspěšném dobytí chaty, jsme se uložili do pelechu. No, přerušovaně jsem se v noci budil, takže jsem si říkal, že s tímhle kašlem to fakt nedám. Jenže ráno, mi Michal jednoduše řekl „Tak já jdu, uvidíme se dole na startu.“ Ok, sice jsem si moc nevěřil, ale tak když už jsem tady, tak nebudu lemra, přitom jsem včera paní vedoucí, která mi dávala klíče od chaty říkal jasně, že pod deset hodin to dám. Oblíkl jsem se a vyrazil na start, naštěstí byla chata nahoře na sjezdovce, téměř hned u startu závodu, pro mě ideální. Myslím si že jsem tam byl, tak za pět minut dvanáct, ne kecám byl jsem tam za pět sedm. To byl avizovaný start, stejně se startovalo pozdějc, zase ty startovní průtahy nebo co…
Samozřejmě, že jsem chtěl fotku na startu, tady totiž není poznat co mě čeká, nicméně v dolním pravém rohu stojí borec, kterého jsem ještě v tu chvíli neznal, ale dá se říct, že díky němu jsem dokončil .-) Já to říkám pořád, karma je zdarma.
Tak přistupme rovnou k věci.“Ty vole, když se tady dívám na ten záznam, tak si řikám, jak kdyby to bylo včera…“
Start! Aby to nebylo jednoduchý, tak se startuje přímo do sjezdovky. Šlapu si to v klídku nahoru do sjezdovky, nicméně hlavou mi kolujou myšlenky, jak to dám, co bude dál, atd. Ptám se ostatních běžišivších, jak to vidí, případně zda už tento ultra absolvovali. Musím říct, že nejsem moc nadšenej, když mi téměř každý odpovídá, že běží poprvé. Stoupám dále nahoru a pokládám si otázku, je to tak těžký nebo proč to nikdo neběží podruhý?, to je divný, no ale pár jedinců už běží podruhý, někteří i potřetí. Když už jsem skoro nahoře na sjezdovce, tak jsem vedle borce, který je oblečen celý v kompresním oděvu, tak si řikám, to je nějakej novodobej Zátopek, má oblečení, který jsem tu ještě neviděl. Zdar, jsi tady poprvé? „Jo, jdu to zkusit… Minulej tejden jsem zkoušel půlmaraton a nedopadlo to dobře“, matně si pamatuju, že říkal něco kolem 1.20, prostě bída. Říkal jsem si ok, zase nějakej rádoby hobbík, kterej má naběháno na rovině a přišel to prostě zkusit. Samozřejmě že na konci sjezdovky, kousek před lesem vystřelil dopředu, jak kdyby měl vrtuli u zadku. Jo, ten je nějakej dobrej, jsem si říkal a šlapal jsem dál. Sem tam někdo prohodil, že Brunner tady prosvištěl jakoby nic. Říkal jsem si kdo to je, ten Brunner ten bude asi nějakej dobrej, když tady o něm všichni básněj. No nic takovejch už bylo a co z toho… Teď se jedná hlavně o mě a je jen na mně jestli to dám nebo ne…
Pomalu, ale jistě jsem se drápal nahoru, místní znalci říkali, že teď je to k hájence do kopce, ale pak už je to pohoda. Podle značení by to tak mělo být… Červená, pak zelená, žlutá. Ani ten očekávanej brod nakonec nebyl, protože letos bylo hodně vody a co kdyby náhodou někdo uplaval. Jo, byl to sen. Nicméně když jsem dobíhal v Jiřetíně pod sjezdovku, kde trasa směřovala jednoznačně pod lanovku na místní Špičák, mi bylo hned jasný, že zadarmo to nebude. Tady jsem poznal co je to kopec. Pomalu, ale jistě. Cestou nahoru jsem si několikrát utrhl borůfku na povzbuzení, jako ostatní členové výzkumné výpravy na vrchol.
Tady jsem ještě měl dost sil, no bodejť by ne. Když mi dole pod sjezdovkou v rozsáhlém publiku přihlížejících fandila i paní domácí, fakt, přísahám. 🙂 Se vší silou jsem se dodrápal nahoru, abych to zase co nejrychlejc poslal dolů. Když běžíte ultra, tak si za chvíli zvyknete, že nahoru a dolů je tady úplně f pohodě. No řeknu Vám, že s pár přestávkama, za který jsem se fakt styděl, protože jsem funěl i šel v kopci, kde normálně nemám problém běžet, nějakou záhadou jsem se doplazil k první občerstvovačce „Mariánské schody“, podle plánu 15,8km. Ok, asi nejsem úplně v pr…., když jsem to dotáhl až sem. Cola, meloun, cola, běžím… Zdar, čus!… hele Tomáš Zahálka a on mě teprve dobíhá, no to mě poser… běžím s, za ním a volám na něj, že má sedmimílovky, však to není možný, on mi utíká dolů z kopce, jak kdyby běžel v botách. A ještě mě u toho stíhá fotit!
Co si budem povídat… Mariánský schody, pohoda. Byly po ránu mokrý, takže jsem je sjel místy po zadku, takovým tím stylem padáš a hned se zvedáš, protože nemáš čas se tady vyvalovat, vždyť jde o čas, v pohodě. Několikaletá praxe jízdy na prkně se konečně vyplatila. Jak jsem již psal, Tomáš mi utíkal, bez bot, jak čára. Možná si budete myslet kdoví co, ale tenhle kluk mi vnesl do hlavy další naději, že to dám. Přiznám se, že jsem cestou pod Špičák často zastavoval a honilo se mi hlavou, že to vzdám. Kolemběžící se mě často ptali, zda jsem fpoho či jestli něco nepotřebuji?, jenže já to kvitoval, že nic, že jsem „fpoho.“ Cestou dolů z M. schodů se mi honilo hlavou jen to, že Toma nesmím pustit z očí. Myslím, že mě slušně potahal a za to mu slušně děkuju, fakt mi dodal sílu do dalších km. Nejvíc si pamatuju, jak si tam někde mezi chalupama na štěrkový cestě nasazoval sandále skrz kamení a ještě mě v pohodě stíhal :D. Pak jsem ho nechal běžet, protože jsem to už nemohl udejchat…
Kousek před druhou občerstvovačkou jsem byl fakt v krizi. Někdo tam rozbaloval koloběžky a já si říkal, co tady dělám, proč běžím a nejedu na koloběžce? Asi se na to vys.. Ne, tvl, když už jsem se dostal sem, tak to nějak dám, přece nejsem sra…, ok šel jsem do nejbližší hospody, dám si kafe a uvidím. Příjemnej pokec s hospodským, když jsem mu ukázal plán trasy, tak mi řekl že jsem blázen, opět jsem se zamyslel a řekl jsem si, ty vole, když už si to dotáhl až sem, tak už to k….dáš!
Rozloučil jsem se s ním, popřál mi hodně štěstí a běžel jsem dál. Však druhá občerstvovačka byla asi o 700 metrů dál, jenže to jsem nevěděl. Každopádně mě to neuvěřitelně nakoplo do dalších km. Dostal jsem tam chuť na pivo, to mi hned zvedlo sebevědomí. Po chvilce jsem vyrazil do dalších kopců. Cestou jsem potkal různý lidi, které jsem znal i neznal .-)
Než bys řekl švec, byl jsem na další občerstvovačce, Smědava. Tam jsem si pořádně vychutnal palačinky s jahodovou marmeládou. Ty tady maj fakt excelentní a každýmu je doporučuju. Zapil jsem to opět pivem a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství. Cestou jsem trochu oprášil svoji bídnou angličtinu a pokecal s jedním německým kolegou. Dále jsem potkal Verču, kterou jsem znal jen z netu, zkrátka jsem znal její blog a teď jsem jí viděl poprvé živě. Prej jsem byl první co ji poznal skrz blog, i to se cení. Cestou jsme prohodili pár slov, však to znáte.
Ani nevím jak a byl jsem v Hejnicích na další občerstvovačce. Když jsem se snažil co neelegantněji sednout, hlásil jeden z pořadatelů, že je konec a Brunner je třetí.Všichni se zasmáli a já si jen řekl, jsem teprve na 46.km a borci už jsou doma, jsem na tom hodně špatně. Přitom mi ten Brunner pořád vrtal hlavou, už se o něm bavili na startu a já pořád nevěděl, kdo to je. Řeklo by se současně lepší či nejlepší ultra běžec v ČR a já o něm nevím, no to je vostuda!
Po odpočinku jsem se vydal vstříc Ořešníku, serpentíny, jak jsem slyšel na občerstvovačce se vyplnily. Kameny, listí, kameny, zatáčky a kameny. Když jsem to tam šněroval nahoru, nijak jsem nespěchal a došel mě borec, nějakej Michal, kterej hrával fotbal a cestou si něco udělal s kotníkem a už nemohl běžet, tak si řekl, že to i přes bolest nějak dotáhne. Říkal jsem mu, že taky nejsem úplně cajk, ale pořád jsem měl proti němu výhodu, nohy v pohodě. Pokecali jsme a docela nám to šlapalo. Pak jsem mu nahoře na kopci řekl „Čau tvá Máňa“ a upaloval jsem dále sám, asi druhej dech nebo co. Jenže Pod Vodopádama mi nějak došly síly a už „jsem na to neměl.“ Šněroval jsem si to nahoru na Hřebínek a šlo to fakt pomalu. Jizerský široký krásný cesty indiánem. Slyšel jsem za sebou nějaký zvuky a když jsem se otočil, tak jsem i viděl dva borce, jak jdou nahoru. Počkal jsem a šel s nima. Michal, ten co jsem s nim šel na Ořešník a Libor, veterán místního závodu, kterej ani jednou nevynechal, jo to je on, ten kterej se mihl na startovní fotce, já to říkám pořád „karma je zdarma.“ Kousek pod Hřebínkem nám jedna slečna či paní, co jela na kole říkala: „Pojďte kluci, už je to jen pět minut.“ Tak jsme si říkali pohoda, jenže při tom jsme konstatovali, že jela na kole a že to bude minimálně 15 minut. Myslím, že to tak nějak bylo.Jak už bylo avizováno v plánu, byla zde jen voda. Tak jsme každej trochu vypili a pokračovali dál. Michal říkal, že nás nebude brzdit, měl pořád něco s tím kotníkem, no vášnivej fotbalista. Tak jsme s Liborem nasadili tempo a za chvíli byl Bedřichov na dohled. Cestou jsem si pochvalovali, jak se to počasí umoudřilo a je fakt nádherně. Nutno podotknout, že předchozí ročníky závodu byly tropické.
Doběhli, došli jsme do Bedřichova. Poslední občerstvovačka! Tvl nějakej cca 69.km a už je to jen 6km do cíle! Na týhle stanici bylo snad všechno na co si vzpomenete. Nejenže tam byl Liborův kámoš co měl čerstvý třešně, byly tam taky palačinky, bábovka, ovoce i pivo. Voda, buď sprcha nebo natoč si do báglu. Ok, Libor doplnil batoh, pak nás dotáhl i Michal, ale říkal ať na něj nečekáme, že nás doběhne.
Tak jsem vyrazili. Je to jen 6km, to už je pohoda, to dáme s prstem v nose. Dovolím si sem jednu vsuvku, která se mi vlastně stala cestou nahoru na kopec, takže sem patří. Jdem nahoru s Liborem a normálně kecáme, v tom jdou proti nám manželé a maj dva pěkný psy. Říkám jim, „pěkní psi“ a chlápek na mě hned vyhrkl x tisíc, teď už si přesně nepamatuju jestli 8 nebo 10, no to je jedno. Tvl, vždyť ten chlap byl úplně mimo anebo ty psy měl jen na prachy. Michal nás pak doběhl a říkal, jestli jsme viděli ty psy. Že měli zastřihlej ocas a to se prej nesmí. No už od pohledu se mi ten chlápek nezdál.
Dalších pět kilometrů jsme už dotáhli spolu, díky chlapi! Někteří hodili párkrát držku v borůvčí, ale to k tomu patří. Všichni tři jsme JUT úspěšně dokončili, jedno za jakej čas.
Každopádně děkuju Sekičovi, že mě hecnul a přeju mu hodně štěstí, aby někdy úspěšně dokončil v limitu jako já! Jak říkám, karma je zdarma.
Pro mě to byla obrovská zkušenost, fakt nekecám. Poprvé jsem byl v Jizerkách a jsem z nich nadšenej. Líbilo se mi tady a rád se sem zase podívám. Pro ilustraci přikládám fotky, abych jen nekecal. 🙂
Tento běh i když to byl můj první oficiální ultra, tak ho můžu doporučit všem, co chtějí zkusit ultra. Ať už jen kvůli těm luxusním jahodovým palačinkám 🙂 Nejen palačinky nebo pivo, ale i ostatní servis byl opravdu perfektní a spousta jiných závodů se má co učit. Více takových závodů!
Jak jsem již zmiňoval několikrát v článku, že karma je zdarma, tak Vám to můžu jen potvrdit.
Závod, původně avizovali 69 km, nakonec to bylo kolem 75 km, ale já si nestěžuju…
Ubytování, doporučuju…
No co si budem povídat. Ten týpek co jsem se ho na začátku ptal, po kolikátý to jde a říkal, že to jde jen zkusit, no tak to samozřejmě byl ten opěvovaný Radek Brunner, nakonec byl třetí a já konečně už vím kdo to je 🙂
A pak jsem se ještě byl podívat v Libercu nahoře, ale zas bylo vidět h…. jako obvykle.
Kdyby snad ještě někdo pořád pochyboval, tak tady je záznam. Ofiko za 12.02.19.
Samozřejmě vím, že jsem neměl běžet, ale to bych pak o všechno co jsem výše napsal přišel, takže jsem nakonec rád, že jsem to zvládl i když ne třeba v úplně stoprocentním stavu 🙂
O důvod víc se sem vrátit.